Recenze
J. Wintr, Česká parlamentní kultura
V československých dějinách nebyl odborný zájem o parlamentní dění nikdy zvláště valný, neboť parlamenty nebyly považovány za významného autonomního aktéra rozhodovacích procesů (pomineme-li články a drobnější brožury pocházejí z meziválečného období pouhé dvě monografie). Povaha parlamentů, a s tím i zájem odborného veřejnosti, doznala změny až v 90. letech minulého století, ani tak se však nedá říci, že by analytických pojednání byly přehršle. Každý nový článek, a tím spíše každá nová kniha, tak má možnost oslovit čtenáře něčím, jinými autory dosud nevyjeveným. Janu Wintrovi, úspěšnému učiteli pražské právnické fakulty, se to v jeho nejnovější knize povedlo dokonale. Nepíše totiž o parlamentech jako takových, ani o Parlamentu ČR jako komplexní entitě, nýbrž zkoumá určitý zajímavý aspekt širší tematiky, totiž parlamentní kulturu, tedy způsob jednání Parlamentu a jej ovlivňující proměnné. Téma knihy je ojedinělé i v mezinárodním měřítku. V rozsáhlejších textech je sice parlamentní kultuře věnována omezená pozornost, avšak o monografickém zpracování nevím. Pozoruhodné však není jen originální téma, ale též žánr, resp. způsob zpracování, kdy významná část knihy je založena na citacích těsnopiseckých záznamů jednání obou komor českého Parlamentu, což je dosud málo prozkoumaný zdroj cenných informací o osobách, stylu jednání i projednávaných otázkách. Kniha navazuje na několik autorových drobnějších statí, vesměs méně známých, v kontextu jeho větších prací však značí prvek diskontinuity, což je třeba ocenit. J. Wintr zkrátka není autorem jednoho tématu, jakkoliv rozsáhlého čí závažného, ale vykazuje schopnost suverénně se pohybovat v celém oboru ústavního práva, tj. v jeho části organické i lidskoprávní, v čemž využívá též svého politologického vzdělání. Rozdělení knihy do pěti částí („Parlamentní kultura“, „Poslanecká sněmovna v pěti volebních obdobích“, „Projevy české parlamentní kultury ve schůzích Poslanecké sněmovny“, „Srovnání Poslanecké sněmovny se Senátem“, „Závěr“), jež se vesměs dále člení, shledávám účelným. Zvláště oceňuji, že na rozdíl od publikací z okruhu Sociologického ústavu AV ČR je adekvátní pozornost věnována také Senátu. Nelze totiž popřít, že je Senát parlamentní komorou méně významnou, to však rozhodně neznamená bezvýznamnou; J. Wintr si je toho dokonale vědom. Nevím, mělo-li to tak dopadnout, ale nejpřínosnější částí knihy je po mém soudu hned ta první. Rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo v češtině o parlamentech napsáno. Velmi přesvědčivě vyznívá odlišení dvou základních typů parlamentní kultury, jež autor nevnímá černo-bíle, neboť je u každého schopen identifikovat klady a zápory. Instruktivní jsou expozice českých situací v protikladu k britským a německým reáliím. Tato část knihy by se měla stát povinnou četbou studentů ústavního práva a politologie, svrchovaně užitečnou však bude též pro novináře a samotné zákonodárce. Těm posledně zmíněným by ale samozřejmě prospělo přečtení knihy celé, neboť – aťsi to zní jako klišé – je zrcadlem, svou působivostí násobně předstihujícím všemožná pojednání o deficitech tvorby práva. Wintrova kniha, a nejen tato, není antologií citací jiných badatelů, což samozřejmě neznamená, že by podstatná díla zůstala autorovi utajena, případně byla jím ignorována. Tuzemské i zahraniční citáty jsou zde užívány střídmě a velmi funkčně, tj. sdělují něco podstatného, rozvíjejí a kupředu posouvají vlastní výklad. To přispívá ke čtivosti, jejímž základem nicméně je autorův živý a přitom kultivovaný jazykový projev, který ani v rukopisu není rušen gramatickými chybami. Čtenářsky „příjemný“ je také rozsah knihy, díky němuž je řečeno vše podstatné; v ostatním může motivovaný čtenář prohledávat stenozáznamy parlamentního jednání sám. Jsem velice rád, že do tisku připravovaný titul potvrzuje nástup nové generace autorů schopných živě představit nejrůznější témata teorie práva, ústavního práva, politické vědy i politické teorie, který můžeme v poslední době sledovat; právníci v tom želbohu výrazně zaostávali např. za (především brněnskými) politology. Zjevně nadchází doba, kdy nebude už tak výjimečné narazit na domácí dílo srovnatelné s vynikajícími tituly zahraničními. „Česká parlamentní kultura“ je v tom jednou z vlaštovek.
doc. JUDr. Jan Kysela, PhD.