Recenze
Petr Jäger/Pavel Molek, Svoboda projevu: Demokracie, rovnost, svoboda slova
Klára Hrůšová
Tato recenze byla publikována v časopise Právní rozhledy 11/2008.
Jakou hodnotu má svoboda projevu ve společnosti počátku 21. století? Jaký má vztah k principům rovnosti? Jak přistupuje k otázkám svobody projevu český Ústavní soud, a jak Evropský soud pro lidská práva? Těmito a mnoha dalšími zajímavými otázkami se zabývají autoři ve své knize, v níž se zaměřují na obsah a výkon základního lidského práva – svobody projevu.
Kniha je rozdělena do sedmi vzájemně provázaných kapitol, které postupně přecházejí od filozofických a jiných teoretických východisek a historických konotací svobody projevu přes její začlenění v české právní úpravě, komparativní pohledy na judikaturu českého Ústavního soudu a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva až po specifika přístupu k otázkám svobody projevu v judikatuře některých zemí Commonwealthu (např. Austrálie, Nový Zéland, J.A.R., Namibie či Srí Lanka).
První část, označená jako „Svoboda projevu a diskriminace“ tyto kategorie vzájemně vymezuje a zamýšlí se nad jejich provázaností s dalšími souvisejícími právy. Z těch, která jsou na tomto místě uvedena, to jsou právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, právo na svobodu shromažďování a svobodu sdružování. Autoři velmi trefně poukazují na to, že jakkoli se může zdát, že právo na svobodu projevu a zákaz diskriminace směřují v politické rovině ke stejnému cíli, tyto dvě kategorie mohou být leckdy v přímém konfliktu. Autoři definují dvě úrovně nastíněného problému: diskriminační zacházení s jedincem při výkonu jeho práva na svobodu projevu a svobodu vyjadřovat se diskriminačně vůči jiné skupině osob. Díky tomuto logickému rozdělení pak čtenář může nahlédnout na povahu výše popsaných dvou kategorií a fakt, že je nelze pojímat jako absolutní.
Po této části následuje historický exkurz do oblasti vývoje pojmu svobody projevu a jejích forem. Pozornost je mimo jiné věnována tomu, jak je právo na svobodu projevu limitováno jinými chráněnými zájmy. Na závěr kapitoly se autoři jasně vypořádávají s kontextuálním začleněním práva na svobodu projevu do systému ochrany základních práv a svobod.<
Zacílení autorů se nevyhýbá ani česká právní úprava svobody projevu. Zde si zaslouží ocenění svižnost a elegance, se kterou se autoři přenesli přes – pro přehled o různých souvislostech významný – historický vývoj ochrany těchto práv od jejich vykrystalizování až k současnosti. Zatímco pasáž „Současná mezinárodněprávní a ústavní ochrana v České republice“ (kap.3.2., str. 47-52) je v tomto ohledu spíše příslibem následující analýzy nastíněných otázek, než rozborem kontrolních mechanismů, kapitola „Zákonná úprava realizace svobody projevu“ (str. 52-62) již překypuje informační bohatostí.
Nejpodstatnější část publikace zaujímá přehled a rozbor judikatury českého Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva k čl. 17 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Analýzu judikatury českého Ústavního soudu autoři rozdělují na oblast trestního práva, ochrany osobnosti a ochrany řádného fungování soudní soustavy. Další oblasti rozboru představuje soubor rozhodnutí, v nichž se Ústavní soud vypořádával s různými snahami o omezení některých činností formou obecních vyhlášek, a nepočetná skupina nálezů týkajících se specifických forem svobody projevu. V judikatuře Ústavního soudu se dostává do rozporu se svobodou projevu zejména téma ochrany osobnosti. Autoři se zaměřují na hlavní argumenty Ústavního soudu, kterými historicky přispěl k vymezení hranic svobody projevu. Při rozboru jednotlivých nálezů se zabývají úlohou novinářů a masmédií v českých podmínkách a realizací svobody projevu při veřejné diskusi. Příkladem mohou být nálezy, v nichž Ústavní soud dovodil potřebu důsledného hodnocení situací, v nichž se obsah nebo forma určitého projevu dostává do střetu s právy a důstojností třetích osob nebo se zájmy státu.
Mimořádně zajímavě je propracována část věnovaná judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Pokud jde o Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv, autoři se stručně zmiňují o genezi orgánů tuto úmluvu aplikujících a o vztahu České republiky k ní. Postupně se zaměřují na vývoj čl. 10 Úmluvy, na jeho obsah, rozsah a nakládání s ním při posuzování intenzity zásahů do práva svobody projevu. Hlavní pozornost je směřována na nutnost distinkce mezi faktickými tvrzeními a hodnotícími soudy, která byla Evropským soudem pro lidská práva opakovaně vyslovena. V dalších kapitolách této části je poukazováno na zvláštní postavení subjektů, které se z obecného pojmu svobody projevu vymykají a které uskutečňují svůj projev prostřednictvím masmédií – tiskem, rozhlasem, televizí, filmem. Tato oblast zaujímá v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva značnou část. Na její význam se autoři zaměřují v četných rozsudcích ve věcech rakouských a britských novinářů. Svoji analýzu judikatury pak uzavírají detailním rozborem podmínek pro omezení svobody projevu a klasifikací důvodů, pro které judikatura tohoto soudu vyslovila přípustnost zásahu do práva na svobodu projevu.
Pro aplikační praxi považuji za obzvlášť přínosnou komparační kapitolu publikace, byť patří (dlužno poznamenat, že ke škodě čtenářů!) ke kratším částem (str. 152-155). Autoři v ní poukazují na hlavní rozdíly v přístupu k tématu svobody projevu v případě českého Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Tuto kapitolu uvozují Jäger a Molek povzdechem, že vzhledem k historickému vývoji jednotlivých aplikujících orgánů jde vlastně o srovnávání nesrovnatelného. To se projevuje nejzřetelněji v objemu rozhodnuté judikatury a v komplexnosti problémů, které těmto soudům napadly. Český Ústavní soud měl s ohledem na rozličnou škálu možných porušení práva na svobodu projevu a na svou relativně krátkou patnáctiletou dobu fungování prozatím možnost vyjádřit se v této oblasti pouze k některým problémům. Závěry, k nimž autoři na základě provedeného srovnání dospívají, jsou vystavěny na logických konstrukcích a představují užitečné vodítko pro kriticky poučenou argumentaci pomocí této judikatury.
Svou cestu za inspirací zahraničními modely jurisprudence autoři začínají v zemi, kde systém ochrany svobody projevu je jedním z nejpropracovanějších, totiž ve Spojeném království. Po stati o něm následuje pojednání o kanadském a australském modelu. Zajímavé je rovněž kratší nahlédnutí pod pokličku soudní kuchyně Jihoafrické republiky, Namibie, Zimbabwe, Indie, Srí Lanky, Antiguy a Barbudy.
Recenzovaná publikace představuje neopominutelný a svěží jarní přírůstek do knihovny každého právníka, pro kterého je samozřejmostí kritické myšlení a nezbytností každodenní zkoumání nových odborných témat a který nechce být při studiu určitého problému obtěžován pouhým popisem faktů či suchou rekapitulací již dříve objevených závěrů. Předkládaná knížka naopak vyniká tím, jak zdařile se v ní spojuje mimořádná odborná aprobace autorů s konzistentní formulací nových závěrů v ní učiněných do inspirující a čtivé, v nejlepším slova smyslu přístupné podoby. Autorům se na relativně malé ploše daří skutečně pronikat do hloubky pojmu práva na svobodu projevu a neomezit se přitom jen na suchopárné konstatování faktů, jež lze vyčíst v jiných běžně dostupných materiálech. Publikace „Svoboda projevu“ dokazuje, že její autoři dokáží na poli tématu, na něž upřou svou pozornost, vydobýt smysluplný a nepostradatelný kvalitní text, vystihující nejpodstatnější rysy zkoumané oblasti. Ačkoli se jedná o publikaci veskrze odbornou, nelze v ní navíc přehlédnout vytříbený jazyk a širší záběr kulturní vzdělanosti a rozhledu autorů. Ten se podle mého soudu projevuje obzvlášť ve schopnosti abstrahovat a nezabředávat do vod nic neříkajícího popisování.
A ještě malá poznámka „pod čarou“ k exteriéru publikace: Věřím, že její vydavatelé (a tím spíš pak autoři) nechtěli volbou bouřkových motivů na obálce naznačit, že se snad nad svobodou projevu (nejen) u nás stahují černá mračna! Zdá se mi, že text přispívá spíše k tomu, abychom mohli chovat idealismus a opačné vyhlídky do budoucnosti!