Judikatura a právní argumentace:
Teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou Recenze
JUDr. Mgr. Jan Wintr, PhD.
Tato recenze byla publikována v časopise Právní rozhledy 24/2006.
Auditorium, nové nakladatelství právnické literatury, vydalo jako svou první publikaci knihu velmi užitečnou, která mimo jiné vyjadřuje posun, k němuž v české právní vědě v posledních letech došlo. Na Judikatuře a právní argumentaci se podílelo osm autorů: Zdeněk Kühn napsal kapitoly o významu judikatury v kontinentálním právu (I.1), o porovnání významu precedentů v common law a v kontinentálním právu (I.3), obecně o roli judikatury v českém právu (II.1) a o publikaci judikatury (III.2). Michal Bobek napsal kapitoly o judikatuře komunitárních soudů, Evropského soudu pro lidská práva a WTO (II.2, II.3 a II.4) a společně se Z. Kühnem kapitolu o argumentaci judikaturou soudem a advokátem (III.1). Radim Polčák napsal teoretickou kapitolu o právní informatice ve vztahu k judikatuře (III.3) a pro praktické využití popsal fungování právních informačních systémů pro práci s judikaturou (III.4). Mark Gillis napsal kapitoly o systému precedentního práva v tradici common law (I.2) a o problému závaznosti a účinků judikatury Ústavního soudu (IV.5). Čtyři další autoři se zabývali českou judikaturou v jednotlivých právních odvětvích – v občanském právu (IV.1, Milan Pokorný), v obchodním právu (IV.2, Miloš Tomsa), v trestním právu (IV.3, Karel Hasch) a ve správním právu (IV.4, Pavel Molek). Je těžké tuto knihu žánrově zařadit. Je to příručka, sborník, monografie nebo učebnice? Těžko říci, nese rysy všech čtyř. Je to pokus o relativně ucelené zpracování tématu judikatury pro praktické použití. Obsahuje teoretické vysvětlení, proč je předchozí judikatura pro aplikaci práva významná a proč je jednoduchý pohled zákonného pozitivismu na soudce aplikujícího zákony nedostačující. Vysvětluje, jak funguje common law vystavěné na precedentech, a co z jeho tradic a metod je nebo může být použitelné i v kontinentálním právu. Ukazuje, jak by i v ČR měla a mohla fungovat legální a racionální aplikace práva založená na respektu k judikatuře a na korektní a důkladné argumentaci. Připomíná, že dnes nelze aplikovat české právo bez zřetele na judikaturu Evropského soudního dvora (ostatně každý soud členského státu EU je dnes soudem aplikujícím komunitární právo) a Evropského soudu pro lidská práva, a nabízí praktické zásady a rady, jak s touto judikaturou pracovat. Snaží se etablovat základní metodologická a metodická pravidla pro soudce a advokáty, jak pracovat s judikaturou, jak jí argumentovat, jak ji citovat, jakých chyb se vyvarovat. Požaduje, aby byla judikatura co nejvíce přístupná – tedy publikovaná ve sbírkách i na internetu a zároveň uzpůsobená pro inteligentní vyhledávání pomocí informačních systémů. Učí, jak na internetu vyhledávat judikáty a v judikátech Ústavního soudu, obou nejvyšších soudů, Evropského soudu pro lidská práva, Evropského soudního dvora i národních soudů aplikujících komunitární právo. To všechno jsou zjevné přínosy knihy, důvody, proč by ji neměli přehlédnout praktičtí právníci ani studenti práva. Vydání Judikatury a právní argumentace můžeme také chápat jako další mezník ve střetu paradigmat zákonného pozitivismu a soudcovského práva. V českém právním myšlení dlouho vládnoucí paradigma zákonného pozitivismu, vázané aplikace práva, dominance zákona a omezené role judikatury působící především silou přesvědčivosti je v posledních letech silně napadáno jako nefunkční, nevystihující realitu, neplodné. Nejvýznamnějším kritikem zákonného pozitivismu je v české teorii právě spoluautor této knihy Zdeněk Kühn, autor dvou monografií a desítek časopiseckých článků na toto téma. Zákonný pozitivismus má v české právní vědě dlouhou tradici a i poměrně propracovanou metodologii spočívající v klasických interpretačních metodách vztahujících se k textu zákona (výklad jazykový, logický a systematický) a k účelu zákona (výklad historický a teleologický); odkázat tu můžeme především na Teorii práva Knappovu a Teorii práva Gerlochovu. Je zřejmé, že usilují-li zastánci soudcovského práva o vystřídání paradigmatu zákonného pozitivismu paradigmatem svým, měli by vedle kritiky nabídnout vlastní, přehledně zpracovanou a dobře použitelnou metodologii, jak aplikovat právo nikoli exegezí zákonného textu, nýbrž rozborem relevantní judikatury. Dokud se jim to nepodaří, nemohou zákonný pozitivismus z českého právního myšlení vytlačit, i kdyby byli o jeho neproduktivnosti naprosto přesvědčeni. Domnívám se, že právě předkládaná kniha je prvním takovým pokusem o ucelený výklad této alternativní právní metodologie. Výklad začíná teoretickým, komparativním a historickým zdůvodněním soudcovského práva v kapitole I.1. Pokračuje rozpracováním klíčového pojmu precedentní závaznosti judikatury (různých stupňů normativní síly) v kapitole II.1. Má-li aplikace práva založená na soudcovském právu racionálně fungovat, je třeba postulovat povinnost soudce řídit se předchozí judikaturou svého soudu a vyšších soudů s tím, že se výjimečně může odchýlit, ale pak nese (a je povinen unést) argumentační břemeno. Kapitola II.1.3 přehledně shrnuje případy, kdy je možno se od dosavadní judikatury odchýlit. Právě propracování pojmu precedentní závaznosti a případů a podmínek možné změny judikatury je nejdůležitějším úkolem na poli metodologie. Neméně významná pro fungování jakéhokoli racionálního systému jsou pravidla metodická. Kapitola III.1 poskytuje cenné pokyny, jak zacházet (a jak nezacházet) s judikaturou. Judikatura musí být především řádně citována. Cituje-li se prázdnou frází „podle ustálené judikatury“ nebo nepublikovanou judikaturou, stává se racionální aplikace práva takřka nemožnou. Právní věty v čele publikovaných judikátů jsou důležité pro orientaci v judikatuře, ale nelze je vytrhnout z kontextu odůvodnění a zacházet s nimi jako s kvazizákonným textem. Soudce není Dworkinův Herkules, proto nemůžeme ze zásady iura novit curia (soud zná právo) vyvozovat povinnost soudce znát veškerou relevantní judikaturu. Role advokátů musí být v aplikaci práva založené na soudcovském právu mnohem výraznější: „Vševědoucí soud bude postupně nahrazován soudcem-rozhodcem, který není orákulum sdělující neměnné právní principy, ale rozhodcem vybírajícím společensky nejvhodnější výklad právního předpisu z „nabídek“ stranami učiněných.“ Soudce ale nesmí známou judikaturu ignorovat, musí třeba v odůvodnění vysvětlit, proč ji nepovažuje za relevantní: „Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými, argumentačně vypořádat.“ Zvláštní metodologická a metodická pravidla samozřejmě platí pro zacházení s judikaturou Evropského soudního dvora, i ta je třeba znát. Je dobře, že zastánci soudcovského práva berou vážně svoji zakladatelskou úlohu. Aplikace práva založená na soudcovském právu nemůže rozumně fungovat, nebudou-li jasná pravidla diskursu. Proto vůbec není podružné zavést citační normu pro judikaturu českých soudů, jak se o to publikace snaží; racionální diskurs potřebuje jednotné a jednoduché citace. Další nezbytnou podmínkou je snadná a široká dostupnost judikatury, její kultivovaná publikace a vývoj databází s inteligentním vyhledáváním. Metodologie soudcovského práva klade na aktéry náročnější požadavky než metodologie zákonného pozitivismu, proto je třeba soudce, advokáty a studenty práva k této metodologii doslova „vychovávat“, jinak bude celá ideologie legální a racionální aplikace práva jen krásnou fasádou, za níž se bude skrývat soudcovská libovůle. I proto je vhodnou popularizací judikatury manuál, kterak vyhledávat judikaturu Ústavního soudu, nejvyšších soudů a evropských soudů na internetu. Knize Judikatura a právní argumentace lze vyčíst určitou míru nesourodosti a koncepční neujasněnosti. Je zajímavé sledovat, jak rozdíl v pohledu na soudcovské právo má též svůj generační aspekt, jak některé kapitoly IV. části knihy předestírají čtenáři trochu jinou představu o soudnictví než zbytek práce. Takto například popis vztahu Nejvyššího soudu sjednocujícího trestní judikaturu a soudců nižších soudů má asi blíže k autoritářskému právnímu diskursu než k autoritativnímu. Kapitoly IV. části, věnované judikatuře v jednotlivých právních odvětvích, přece jen poněkud zaostávají za jinak vysokou úrovní celé knihy (to ovšem vůbec neplatí o výborné kapitole o správním právu). Může ale za tím být věcný důvod. Ústavní soudnictví a správní soudnictví bylo v českém prostředí nově vybudováno teprve v 90. letech minulého a v prvních letech našeho století. Nenese v sobě takovou zátěž minulosti, naopak mohlo už při svém zrodu využít nahromaděných zkušeností z jiných zemí, nejnovějších poznatků právní vědy a i produktivního tlaku mezinárodních soudů, především ESLP. Dobré zásady soudcovského práva se tak díky této historii a asi i díky materii (často ochrana základních práv) právě v ústavním a správním soudnictví snadněji prosazují. Ostatně naši teoretici soudcovského práva rádi osvětlují své teze převážně na judikatuře Ústavního soudu, případně NSS. Judikatura občanskoprávní a trestněprávní při svém obrovském rozsahu zůstává polem mnohem méně probádaným a prozkoumaným a v důsledku jisté míry kontinuity s minulou soudní praxí je třeba počítat i se setrvačností přístupů ne zcela slučitelných s dnešními přísnými nároky racionálního právního diskursu. Judikatura a právní argumentace je rozhodně zdařilým a záslužným počinem, vpravdě zakladatelským. České právnické vzdělávání získalo kvalitní učební text k právní metodologii a k práci s judikaturou. Autoři patrně uvažují o pokračování ve své práci, což lze jen přivítat a přát si, aby své dílo jednou přetavili do podoby soustavné, důkladné a přehledné učebnice, ze které bude čerpat poznatky každý student práva v České republice.